Podzimní den...
A je to tady! Dnes, v pondělí ráno jsem otočila kalendář a zjistila, že to, co ocúny předpovídaly zhruba od konce srpna, je pravda pravdoucí.
Napsané černé na bílém.
22. září je oficálně první podzimní den a s ním i všechno to padání listí, ranní mlhy a dlouhé čekání na světlo. A to se raději nezmiňuji o prvních mrazících a studeném foukání větru až za límec.
Ale na druhou stranu, s ranní mlhou se začínají ukazovat perličky vody v pavučinách a listy dostávají barevný nádech od mistra malíře. A až přijde i první mrazík a oblékne stonky trávy a zapomenuté suché kvítky do krystalů z ledu, krajina se znovu promění.
Sice natáhneme teplé rukavice a šálu omotáme několikrát kolem krku, ale pro jedince, kteří se nenechají odradit a najdou si svůj kousek času, ať už pro fotografování, a nebo jen tak pro procházku, otevře se jim prostor, který se každoročně opakuje, ale který je pokaždé něčím zvláštní.
Je…
««« Předchozí text: První pozdrav podzimu... Následující text: Podzimní východ slunce... »»»
Jana | 21.9.2009 Po 20:13 | Co se mi líbí | trvalý odkaz | tisk | 1154x
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentářJako v klenotnictví Jano – krásné, třeba v předtuše „brrrr“, nadcházející díl roku, ač srovnatelný s jinými, barvami však nesrovnatelný je. Jistě jimi nasytíš naše oči. Držím ti palce.
Čekanka u cesty čeká,
na rady druhých nedbá…
Věří, že někdo ji utrhne, vezme do dlaní
a s velkou něhou od srdce pohladí…
Pak lehce přivoní, přivine k srdíčku –
a tak dál stojí a čeká na parném sluníčku…
Občas kolem ní někdo chodívá,
neutrhne – jen z dálky se podívá…
Možná si myslí, že srdce má z kamene,
když tady stojí tak dlouho a vzpřímeně…
Ona dál čeká – nadějí jsou jí deštové kapičky,
aby nikdo neviděl, jak vypouští slzičky…
Pferdo, včera mi jeden člověk pověděl, že to celé vypadá, jako bych dostala objednávku na focení kolekce šperků. A ono to vlastně tam venku skoro tu kolekci připomínalo. Křížáků pruhovaných jsou na loukách invaze, takže se starají o pravidelnou dodávku materiálu. Děkuji.
Jančí, čekanek je všude zatím docela dost. Brzy ráno mají svoje kvítky ještě stočené do vějířů, ale jakmile vyjde sluníčko, rosa se vypaří a ony začnou zářit svojí nepřehlédnutelnou modrou. A o tom to je
Děkuji za básničku.
Colored Max | Powered juneau








